Sicílie autem: Etna, řecké chrámy a barokní města jihu Itálie
Sicílie není kraj, je to celý svět zabalený do jednoho ostrova. Řecké chrámy starší než Řím, sopka, která dýchá za vaším oknem, barokní města z medově žlutého kamene a moře v odstínech, na které čeština nemá slovo. A přitom je to pořád Itálie — s espressem u baru, s granitou k snídani a s parkovacími pravidly, která vás dokážou pěkně potrápit.
Tenhle průvodce se dívá na to, co na Sicílii nejvíc potřebujete vědět: kde číhají kamery zón ZTL a kde nejlíp zaparkovat, kde smí pes na pláž a v kolik ráno vstát, abyste nejkrásnější místa měli skoro pro sebe. Všechno z ověřené databáze míst — od východního pobřeží pod Etnou až po západní mys u Trapani.
Než ale vyrazíme, je dobré rozumět tomu, na co se vlastně díváte. Sicílie je největší ostrov Středomoří a po tisíce let jeho křižovatka — ležela přesně tam, kde se potkávaly všechny lodě, armády i obchodníci mezi Evropou a Afrikou. A každý, kdo tudy prošel, tu nechal stopu. Řekové sem připluli už v 8. století př. n. l. a postavili města tak skvělá, že se celému jihu Itálie začalo říkat Magna Graecia — Velké Řecko; jejich chrámy v Agrigentu stojí dodnes a jsou starší než římské fórum. Po nich přišli Římané, pak Arabové, kteří na ostrov přivezli citrusy, cukrovou třtinu, mandle a předchůdce zmrzliny chlazené sněhem z Etny. Po nich Normani, kteří arabské řemeslníky nechali pracovat dál a smíchali jejich umění s byzantskými mozaikami, a nakonec Štaufové, Aragonci a Bourboni. Tahle vrstvená historie není v muzeu — je v jídle, ve slovech, ve tvaru oken. Sicílie se nečte jako jeden kraj. Čte se jako celý svět.
Taormina: balkon nad mořem s Etnou v pozadí
Taormina visí na útesu vysoko nad Jónským mořem a její antické řecké divadlo má kulisu, kterou nepřekoná žádné jiné jeviště na světě — přes orchestr se dívá rovnou na kouřící Etnu. Lekci o sicilském řízení ale dostanete dřív než první kopeček zmrzliny: hlavní třída Corso Umberto je přísná pěší zóna a celé jádro hlídají kamery. Žádná závora vás nezastaví — pokuta jen přijde poštou domů.
Teatro Antico postavili Řekové už ve 3. století př. n. l. a Římané ho později přestavěli pro gladiátorské zápasy — ale to, co dělá tohle divadlo nejslavnějším na světě, není kámen, je výhled. Hlediště je vykrojené do svahu tak, že herci za zády neměli zeď, ale otevřené moře a na obzoru kouřící sopku. Žádný scénograf by si to nevymyslel. Když sem v roce 1787 dorazil Goethe, byl tak uchvácený, že to zapsal do své Italské cesty a Taormina se rázem stala povinnou zastávkou všech vzdělaných cestovatelů Evropy. Po něm sem jezdili králové, spisovatelé i filmové hvězdy — a dnes se na té antické scéně v létě konají koncerty a filmový festival, kde za zpěvákem doopravdy rudne nebe nad Etnou.
Samotné městečko je pak směsicí všech sicilských vrstev na jednom kopci: arabské uličky, normanské paláce, barokní kostely a obchůdky s keramikou a marcipánovým ovocem tak věrným, že na něj sahnete dvakrát. Vystoupat sem znamená projít celé dějiny ostrova — jen pozor, kam s autem.


.jpg?width=1280)
Taormina
Vstup do Teatro Antico cca 14 €, děti do 18 zdarma. Corso Umberto je přísná pěší zóna (pokuta zhruba 100 €); autem sem nevjíždějte. Nechte vůz na záchytném parkovišti dole (Lumbi nebo Porta Catania) a nahoru dojděte pěšky nebo místním minibusem. V centru buďte ráno, než dorazí autobusy z výletních lodí.
Etna: sopka, ke které se dá vyjet autem
Nejvyšší činná sopka Evropy (kolem 3 350 m, přesnou výšku ale Etna mění s každou velkou erupcí) je věčně přítomná — kouř nad ní vidíte z půlky ostrova. K jižní základně Rifugio Sapienza se dá pohodlně dojet autem do nadmořské výšky téměř 2 000 m, projít se po menších kráterech zdarma, nebo si koupit lanovku a jeep výš. Nahoře je i v létě studeno a větrno — vezměte bundu, i když dole praží.
Pro staré Řeky nebyla Etna jen hora. Věřili, že hluboko pod ní má svou kovárnu bůh ohně Hefaistos (Římanům Vulkán, podle něhož máme slovo vulkán) a že jiskry létající z kráteru jsou žhavé úlomky z jeho výhně. Jiná pověst tvrdila, že erupce a otřesy způsobuje obří netvor Tyfón, kterého bohové uvěznili přímo pod horou a který se marně snaží uniknout. A filozof Empedoklés, který v antice na Sicílii žil, prý skončil tak, že skočil přímo do kráteru — jedni říkají, že chtěl dokázat, že je nesmrtelný, jiní, že chtěl, aby ho lidé za boha jen považovali. Legenda dodává, že sopka mu to vrátila a vyplivla jednu z jeho bronzových sandálů zpět.
Tahle nebezpečná hora ale ostrov i živí. Láva po zvětrání vytváří mimořádně úrodnou půdu, a tak svahy Etny pokrývají sady, kaštanové lesy a hlavně vinice — víno Etna DOC, pěstované na černém vulkanickém podloží často ve stovky let starých vinicích, patří dnes k nejvyhledávanějším v Itálii. Když budete stoupat nahoru, projedete během chvíle z citrusových hájů přes vinohrady až na holá lávová pole, kde poslední erupce ještě ani nestihla zarůst — celé klima a celá vegetace na jednom kopci.
.jpg?width=1280)
Etna — kráterová oblast
K Rifugio Sapienza vede silnice až do ~1 900 m, velké venkovní parkoviště (placené), žádná ZTL. Spodní krátery a procházky po lávových polích jsou zdarma; lanovka + jeep s průvodcem do vyšších partií je placená a v hlavní sezoně bývá fronta. Pes na vodítku po dolních stezkách ano, vyšší výstup s průvodcem ne.
Catania: černé baroko a rybí trh pod sopkou
Pod Etnou leží Catania — město z černé lávy a bílého vápence, postavené znovu po zemětřesení roku 1693. Srdcem je Piazza del Duomo se slonem z lávy (místní mu říkají u Liotru), pár kroků odtud řve nejlepší rybí trh ostrova, la pescheria. Catania je hlučná, syrová a živá — pravý opak naleštěné Taorminy.
Žít na úpatí činné sopky je hazard a Catania to dobře ví. V roce 1669 ji zalil proud lávy, který dotekl až k městským hradbám, a o čtvrt století později, roku 1693, ji srovnalo se zemí katastrofální zemětřesení, jež zničilo celý jihovýchod ostrova. Místo aby se vystěhovali, postavili Catanijci své město znovu — a co bylo po ruce, byla ztuhlá láva. Proto je Catania ze všech sicilských měst nejtmavší: kostely, paláce i dlažba mají do uhlově černé, jen okraje portálů a sochy svítí bílým vápencem. Je to baroko z popela sopky, která ho předtím spálila.
Tím nejmilovanějším symbolem města je u Liotru — soška slona z černé lávy s egyptským obeliskem na hřbetě, stojící uprostřed hlavního náměstí. Slon je prastarý, snad ještě z římských dob, a Catanijci věří, že město chrání před hněvem Etny. A pár kroků od něj se každé ráno rozjíždí la pescheria, rybí trh, který je čistá divadelní podívaná: prodavači řvou, řvou na sebe i na vás, na ledu leží mečouni velcí jako člověk a vzduch je cítit mořem a citrony. Tady poznáte skutečnou, neučesanou Sicílii víc než v jakémkoli muzeu.


Catania
Vstup do města zdarma, historické jádro má ZTL a placené zóny — auto nechte na záchytných plochách u přístavu nebo nádraží a do centra pěšky. Rybí trh běží dopoledne (nejlepší kolem 8–10 h, v neděli zavřeno). Pes na vodítku po náměstích a tržnici ano, do kostelů ne.
Ortigia a Syrakusy: ostrovní jádro z medového kamene
Antické Syrakusy byly kdysi mocnější než Athény a jejich nejstarší srdce, ostrůvek Ortigia, je dnes labyrint barokních uliček, kde je moře vidět ze všech stran. Najdete tu chrám Apollóna, sladkovodní pramen Aretusa s papyrem přímo u slané vody a katedrálu postavenou doslova kolem řeckého chrámu — antické sloupy pořád trčí ze zdí.
Aby bylo jasno, jak mocné Syrakusy byly: v 5. století př. n. l. patřily k nejlidnatějším a nejbohatším městům celého antického světa a byly přímým sokem Athén. Když Athéňané vyslali obrovskou výpravu, aby Syrakusy dobyli, utrpěli tu jednu z nejdrtivějších porážek své historie — flotila byla zničena a tisíce zajatců skončily v syrakuských lomech. Tady se taky narodil Archimédés, jeden z největších géniů starověku. To on prý vyskočil z vany s výkřikem „Heuréka!" (Našel jsem!), když objevil zákon vztlaku, a to on bránil rodné město před římským obléháním důmyslnými stroji — katapulty, jeřáby, které zvedaly nepřátelské lodě z vody, prý dokonce zrcadly, jež soustředila slunce a zapalovala plachty. Když Římané město roku 212 př. n. l. konečně dobyli, voják ho zabil přesto, že byl vydán rozkaz génia ušetřit. Archimédés byl prý tak zabraný do geometrického nákresu v písku, že na vojáka jen utrhl: „Neruš mi mé kruhy."
Druhý příběh Ortigie je něžnější. Pramen Aretusa, sladká voda tryskající pár metrů od slaného moře, byl podle řeckého mýtu nymfou, kterou bohyně Artemis proměnila v pramen, aby unikla zamilovanému říčnímu bohu — ten ji ale pronásledoval i pod mořem až sem na Sicílii. Roste tu papyrus, jeden z mála porostů v Evropě, a u vody klidně posedávají kachny. A pár kroků dál stojí katedrála, která je možná nejlepší zkratkou k pochopení celé Sicílie: je to fungující kostel postavený doslova uvnitř řeckého chrámu bohyně Athény z 5. století př. n. l. — mohutné dórské sloupy staré dva a půl tisíce let pořád trčí z barokních zdí, jako by se přes ně přehrnula další vrstva dějin a nechala je nakouknout ven.

Ortigia / Syrakusy
Celá Ortigia je ZTL, autem nevjíždět — ale parkování je tu snadné: velké venkovní parkoviště Molo Sant'Antonio hned u vjezdu na ostrov a do jádra je odtud pár minut pěšky. Vstup do čtvrti zdarma, katedrála příspěvek. Antický areál Neapolis (řecké divadlo) je placený a leží na pevnině. Pes na vodítku uličkami i po nábřeží v pohodě.
Val di Noto: barokní trojhvězdí Noto, Modica, Ragusa
Když roku 1693 zničilo zemětřesení jihovýchod ostrova, postavila ho šlechta znovu — a to s takovou parádou, že je dnes celá oblast Val di Noto na seznamu UNESCO. Noto je učebnice sicilského baroka v teplém zlatavém kameni, sousední Ragusa Ibla se kaskádovitě valí ze skály a Modica proslula čokoládou drcenou postaru, ještě studenou metodou Aztéků.
To zemětřesení z 11. ledna 1693 patří k nejhorším, jaká kdy Evropu postihla — během pár desítek vteřin srovnalo se zemí desítky měst a zabilo přes šedesát tisíc lidí. Z té hrůzy ale vzešlo něco neobvyklého. Šlechta a církev se rozhodly nestavět na troskách, ale začít úplně od nuly, na novém místě, podle jednotného plánu a v jednom slohu — v plném, dramatickém pozdním baroku. Architekti dostali vzácnou příležitost navrhnout celá města jako jediné umělecké dílo: široké třídy, schodiště jako jeviště, fasády plné andílků, balkonů a kamenných obličejů. Proto tu nestojí jeden hezký kostel, ale celé město, které ladí od dlažby po střechy. To je důvod, proč UNESCO zapsalo rovnou osm měst najednou jako „pozdně barokní města Val di Noto".
A pak je tu ten kámen. Místní vápenec má teplý medově zlatý odstín, a tak za podvečerního slunce celé Noto doslova zezlátne, jako by ho někdo zalil tekutým máslem. Není divu, že se sem chodí hlavně k večeru — fotografie pořízená v poledne a ta z hodiny před soumrakem vypadají jako dvě různá města.



Noto
Hlavní třída Corso Vittorio Emanuele je pěší a kolem ní ZTL — parkujte na okrajových venkovních plochách (pod schodištěm katedrály, u městské brány) a do centra pěšky. Vstup do města zdarma, na katedrálu i vyhlídkové terasy drobný příspěvek. Nejhezčí je za podvečerního světla, kdy kámen zlátne. Pes na vodítku po korze ano.
Sousední Ragusa Ibla řeší stejné zemětřesení jinak a možná ještě malebněji. Zatímco bohatí stavěli moderní horní město na nové pláni, část obyvatel se tvrdošíjně vrátila na původní skalní ostroh a vystavěla staré město znovu na témže místě — proto se Ibla valí dolů ze skály v hustém propletenci uliček a schodišť, korunovaná kupolí kostela San Giorgio. Pokud vám připadá povědomá, máte pravdu: právě tady se točí televizní komisař Montalbano a Ibla je dnes jednou z nejfilmovanějších kulis Sicílie.

Ragusa Ibla
Staré město Ibla se valí ze skalní ostrožny dolů k údolí — krásné, ale kopcovité a s úzkými uličkami. Jádro má ZTL; nejlepší je zaparkovat nahoře u horní Ragusy nebo na záchytných plochách a sejít po schodech Santa Maria delle Scale dolů (zpět je to do kopce — počítejte s tím v parnu). Vstup do města zdarma, kostely příspěvek. Vodu pro psa noste s sebou, stín je tu vzácný.
Marzamemi: rybářská víska, do které se zamilujete
Mezi Notem a jižní špičkou ostrova se schovává Marzamemi — bývalá tonnara (lov tuňáků) proměněná v jednu z nejfotogeničtějších víseček Sicílie. Dvě náměstíčka z nízkých kamenných domků otevřená rovnou k moři, večer plná stolků s rybou. Přijeďte mimo špičku oběda nebo navečer, kdy se rozsvítí lampičky a davy odjedou.
Už samo jméno Marzamemi je arabské — pochází z Marsà al-hamen, „přístav hrdliček", a tonnaru (zařízení pro lov tuňáků) tu založili Arabové už před tisíci lety. Mattanza, sezonní lov tuňáků, byla po staletí dramatickým a krvavým rituálem celé vesnice: rybáři roztáhli v moři systém sítí, do nichž zahnali táhnoucí tuňáky, a v poslední „komoře smrti" je za zpěvu prastarých popěvků vytahovali na lodě. Z těch obrovských ryb žila celá vesnice — solírny a sklady kolem náměstí, kde se tuňák zpracovával a nakládal, stojí dodnes a proměnily se v restaurace a obchůdky. Když dnes na piazze ochutnáte bottargu (sušené rybí jikry) nebo tuňáka naloženého v oleji, jíte přímý pokračování řemesla starého tisíc let.

.jpg?width=1280)
Marzamemi
Víska je malá a v sezoně narvaná — auto nechte na záchytných plochách na kraji obce (placené) a dojděte pěšky, do uliček mezi domky stejně nezajedete. Vstup zdarma, jde se sem hlavně najíst a fotit. Pláže a skalnaté zátoky v okolí jsou veřejné. Pes na vodítku po náměstíčcích ano, do restaurací dle podniku.
Agrigento a Scala dei Turchi: chrámy a bílý útes
Údolí chrámů (Valle dei Templi) u Agrigenta patří k nejlépe dochovaným řeckým svatyním na světě — sloupy z medově teplého kamene v olivovém háji, krásné hlavně za svítání a po setmění, kdy je osvětlí reflektory. Kousek od něj se z moře zvedá Scala dei Turchi, oslnivě bílý mramorový útes ve tvaru schodů, padající do tyrkysové vody.
Agrigento, antické Akragas, popsal už řecký básník Pindaros jako „nejkrásnější ze smrtelných měst". V dobách své slávy patřilo k největším a nejbohatším řeckým městům vůbec a podél hřebene nad mořem vystavělo celou řadu mohutných dórských chrámů. Nejlépe dochovaný z nich, chrám Concordie, přečkal dva a půl tisíce let v mimořádné celistvosti — i proto, že ho v raném středověku přestavěli na křesťanský kostel, čímž ho zachránili před rozebráním na kámen. Některé základny tunajších chrámů jsou mohutnější než athénská Akropole; měřítko, v jakém Řekové na Sicílii stavěli, prostě bralo dech. A jen kousek odtud se narodil dramatik Luigi Pirandello, nositel Nobelovy ceny, jehož dům s pinií nad mořem je dnes muzeem.
Pár kilometrů na západ pak najdete úkaz, který vypadá, jako by ho někdo vyleštil: Scala dei Turchi, oslnivě bílá stěna z marny (měkkého jílovitého vápence), kterou moře a vítr vytvarovaly do podoby obřího bílého schodiště padajícího do tyrkysové vody. Jméno „Turecké schody" připomíná staletí, kdy podél jižního pobřeží řádili saracénští a osmanští nájezdníci — piráti prý v zátoce pod útesem kotvili a po těchto přírodních schodech vystupovali na souš. Ten oslnivě bílý povrch je ovšem i křehký: marna se snadno drolí a útes pomalu mizí pod náporem turistů, takže přístup přímo na skálu je v posledních letech omezovaný (viz varování níže).


Valle dei Templi (Agrigento)
Vstup do archeologického parku cca 14 € (večerní prohlídky bývají dražší). Areál je mimo ZTL, dvě venkovní parkoviště (Porta V a Tempio di Giunone). Choďte brzy ráno nebo na večerní otevírací dobu, v poledním žáru tu není kde se schovat. Pes na vodítku ano, ale v parnu ho sem neberte.

Scala dei Turchi
Bílý útes je veřejný a zdarma, ale kvůli ochraně bývá vstup na samotnou skálu občas omezený — aktuální stav si ověřte. Parkuje se na placených venkovních plochách nad pláží Realmonte. Na útes a do vody se chodí od pláže pěšky. Bílý kámen v poledni oslepuje a rozpaluje — nejlepší světlo je ráno a k večeru. Pes na vodítku po pláži dle místní vyhlášky.
Bílý útes je tak křehký, že kvůli erozi a poškození vstup přímo na skálu opakovaně omezují nebo úplně uzavírají — pravidla se rok od roku mění a v sezoně bývá přístup regulovaný. Než sem vyrazíte, ověřte si aktuální stav (místní vyhlášky, info u parkoviště). I když na samotnou marnu nesmíte, výhled na útes ze sousední pláže Realmonte stojí za zastávku. Na bílý kámen nikdy nešlapte v poledním žáru — oslepuje a rozpaluje se k nesnesení.
San Vito Lo Capo a Cefalù: pláže jako z Karibiku
Severozápad ostrova schovává jednu z nejkrásnějších pláží Itálie — San Vito Lo Capo, dlouhý oblouk bílého písku a mělké tyrkysové vody pod horou Monaco. A na severním pobřeží cestou zpět nevynechejte Cefalù, kde středověké městečko s normanskou katedrálou stojí přímo nad pláží pod mohutnou skálou La Rocca.
San Vito leží na samém západě ostrova, který byl po staletí nejarabštější částí Sicílie — a ten odkaz tu cítíte dodnes na talíři. Místní specialitou je cuscus, ano, kuskus, přivezený před tisíci lety z opačného břehu Středomoří, tady se ale podává „po sicilsku", s rybou a mořskými plody místo jehněčího. Každý rok na podzim se tu koná Cous Cous Fest, festival, kde proti sobě vaří kuchaři ze zemí celého Středomoří — krásná připomínka, že tahle pláž neleží daleko od Afriky, ale na hranici dvou světů. Nad celým tím karibsky vyhlížejícím obloukem se zvedá strmá vápencová hora Monte Monaco.
A na druhém konci severního pobřeží stojí Cefalù, schoulené mezi mořem a kolmou skálou La Rocca. Jeho katedrálu nechal po roce 1131 postavit Roger II., první normanský král Sicílie — podle legendy jako poděkování za záchranu, když ho bouře vyplavila zrovna na tomto břehu. Uvnitř na vás z apsidy hledí obrovský zlatý Kristus Pantokrator, byzantská mozaika z poloviny 12. století, kterou tvořili řečtí mistři pozvaní normanskými králi. Je to dokonalá zkratka sicilského mixu: severští dobyvatelé, byzantské zlato a arabští řemeslníci, kteří spolu pod jednou střechou vytvořili něco, co jinde v Evropě nenajdete. Pod katedrálou se pak choulí spleť rybářských uliček a stará středověká prádelna, kde z kamenných žlabů dodnes vytéká pramenitá voda.



San Vito Lo Capo
Hlavní pláž je veřejná a zdarma, vstup do vody volný; lehátka a slunečníky placené. Městečko má v sezoně ZTL a doprava kolaboruje — přijeďte brzy ráno na záchytná parkoviště na kraji (placená) a do centra pěšky. Voda je mělká a teplá, ideál pro děti. Psí pláž je vyhrazena mimo hlavní úsek — hledejte označené sektory, na centrální pláž pes v létě nesmí.

Cefalù
Staré město i pláž jsou zdarma, normanská katedrála příspěvek; výstup na skálu La Rocca placený, ale s velkou odměnou na vrcholu. Historické jádro je ZTL — parkujte na placených venkovních plochách na okraji a do uliček pěšky. Výstup na La Roccu je strmý, na parné odpoledne nevhodný. Pes na vodítku po městě ano, na hlavní pláž v sezoně obvykle ne.
ZTL na Sicílii — kolik to bolí
Na hlavních městských a turistických plážích (San Vito, Cefalù, centrum většiny měst) platí v létě zákaz psů — městská vyhláška, ne doporučení. Pro koupání hledejte označenou spiaggia per cani nebo divočejší skalnaté zátoky mimo hlavní úseky (okolí Vendicari, Zingaro, Capo). Po městech a uličkách je pes na vodítku v pohodě, do kostelů, muzeí a obchodů s potravinami ne.
Červenec a srpen jsou na pobřeží extrém — vedro přes 35 °C, vrchol o Ferragostu (15. 8.), kdy se nedá zaparkovat ani dýchat. Ideál je konec května, červen nebo září až říjen: moře pořád teplé, lidí výrazně míň, ceny lidštější. Vnitrozemská barokní města (Noto, Ragusa) plánujte na ráno nebo podvečer a poledne přečkejte v klimatizovaném muzeu nebo u moře.
Sicílie je odměna pro ty, kdo nespěchají. Dejte jí klidně dva týdny — jeden ostrov, a přitom Řecko, Arábie, Normané i baroko v jednom. Moře, granitu k snídani a večery na piazze vám vrátí i s úroky.
Naplánuj si cestu v SeekBone
Trasa po silnici, místa pro psa i děti, rozpočet a spaní v autě — vše na jednom místě.
Otevřít aplikaci