Velký průvodce · Slovinsko

Ljubljana a slovinský kras: drak, jeskynní vláček a hrad zarostlý do skály

Slovinsko je velké jako Morava a dá se přejet za dvě hodiny — ale málokterý kraj nabízí tolik na tak malé ploše. Z půvabného hlavního města s draky na mostech to máte coby kamenem dohodil do podzemních kaňonů, k hradu zarostlému do skalní stěny a do jezera, které každé léto beze stopy zmizí. Tohle je krajina, kterou vápenec doslova prohlodal zevnitř.

Tenhle průvodce vede srdcem Slovinska: od Plečnikovy Ljubljany přes nejslavnější jeskyně Evropy až na kamenitou náhorní plošinu, kde se chovají bílí lipicáni. U každého místa najdete, co stojí za to vidět a proč — a hned vedle praktické věci, které rozhodují o pohodě dne: vstupné, kde zaparkovat, kdy přijít před davy a kam smí pes.

Jedno slovo se v tomhle koutě bude vracet pořád dokola: kras. Není náhoda, že je to slovo slovinského původu, které věda převzala do celého světa. Pojmenovává ho zdejší náhorní plošina Kras mezi Terstem a Vipavským údolím — vápencový kraj, kde voda po tisíciletí rozpouští horninu a tvoří v ní závrty, ponorné řeky, propasti a celé podzemní katedrály. To, co dnes uvidíte na povrchu jako poklidnou krajinu vinic a kamenných zídek, je jen víko nad obrovským dutým světem pod nohama. A právě ten je hlavní hvězdou cesty.

Ljubljana: drak v erbu, architekt s vizí a nábřeží jako obývák

Ljubljana je jedno z nejpříjemnějších hlavních měst Evropy — dost velká, aby měla šťávu, dost malá, aby se dala obejít pěšky za jediné dopoledne. Středem protéká řeka Ljubljanica, jejíž nábřeží je vlastně velký městský obývák: kavárenské zahrádky, vrby skloněné nad vodu, mosty každých pár desítek metrů. Auta sem nesmějí — celé historické jádro je rozsáhlá pěší zóna, jedna z největších ve střední Evropě, a ten klid je na hlavní město překvapivě hluboký.

Symbolem města je drak. Najdete ho v městském znaku i na vrcholu hradní věže a podle pověsti ho sem přivedl sám argonaut Iáson, který tudy se svými druhy po dobytí zlatého rouna projížděl a zdejší bažinatou obludu přemohl. Nejslavnější dračí smečka sedí na Dračím mostě (Zmajski most) z roku 1901 — čtyři měděné sochy, které se staly neoficiální vizitkou Ljubljany. Vtipná pověst praví, že drakům zavrtí ocas pokaždé, když přes most přejde panna; ověřit se to zatím nikomu nepodařilo.

Tvář dnešní Ljubljany ovšem nedaroval drak, ale jeden muž: architekt Jože Plečnik. Po zemětřesení roku 1895 a v meziválečných letech přebudoval město podle vlastní vize a vtiskl mu osobitý styl mezi antikou a modernou. Z jeho rýsovacího prkna pochází Tromostí — geniální nápad rozšířit jeden starý most o dvě šikmá pěší křídla, takže vznikla trojice mostů ústící na náměstí jako otevřená dlaň. Pár kroků odtud stojí jeho Národní a univerzitní knihovna (NUK), jejíž schodiště úmyslně vede z přítmí ke světlu — cesta od nevědomosti k poznání, vytesaná do kamene. Plečnikova Ljubljana je dnes na seznamu UNESCO.

Nad městem se na zalesněném kopci tyčí Lublaňský hrad, založený už ve středověku. Pěšky se k němu vyšlape několika strmými stezkami za nějakých dvacet minut, pohodlnější je ale pozemní lanovka, která vás od tržnice vyveze nahoru za pár minut. Z rozhledny je celé město jako na dlani a za jasného dne dohlédnete až k Julským Alpám. Uvnitř hradeb je muzeum, vyhlídková věž a kavárna — a v létě se na nádvoří hrají koncerty a promítá film pod hvězdami.

Postojnská jeskyně: vláček, krápník Briljant a slepá lidská rybka

Necelou hodinu jízdy na jihozápad leží Postojnská jeskyně — jeden z nejnavštěvovanějších krasových systémů na světě a obří podzemní labyrint, který řeka Pivka hloubí ve vápenci už statisíce let. Návštěva začíná netradičně: nasednete do otevřeného jeskynního vláčku, který vás po úzkokolejce zaveze hluboko do nitra hory. Trať tu jezdí už od roku 1872 a za celou prohlídku, mezi jízdou a pěší částí, urazíte zhruba 24 kilometrů chodeb a síní — některé jsou tak vysoké, že by se do nich vešla katedrála.

Mezi tisíci krápníků má jeden vlastní jméno: Briljant. Je to štíhlý, oslnivě bílý stalagmit vysoký pět metrů, který se stal symbolem celé jeskyně — roste díky obzvlášť čisté vodě, jež do něj nesnáší žádné nečistoty, a září jako sloup z cukru. Hned vedle stojí jeho mohutnější druh přezdívaný „Mozek". Skutečnou senzací jeskyně je ale živý tvor: macarát jeskynní, slovinsky proteus, kterému se odjakživa říká „lidská rybka" (po slovinsky človeška ribica) kvůli narůžovělé kůži barvy lidského těla. Tenhle slepý mlok žije jen v podzemních vodách dinárského krasu, dožívá se přes sto let a dokáže vydržet bez jídla i několik let. Když ho ve tmě poprvé našli, místní věřili, že jsou to mláďata draků vyplavená z útrob hory. Postojnská jeskyně chová proteje v podzemním akváriu, kde je při prohlídce uvidíte.

Predjamski grad: hrad ve skále a rytíř, který se vysmíval obléhání

Jen pár kilometrů od Postojné stojí jedna z nejneuvěřitelnějších staveb Evropy. Predjamski grad — Jeskynní hrad — není postaven na skále, ale doslova v ní: renesanční zámek je vmáčknutý do ústí mohutné jeskyně pod stodvacetimetrovým skalním převisem, který ho jako stříška chrání před nepřízní i nepřáteli. Z dálky to vypadá, jako by hradní fasáda vyrůstala přímo z útesu. Drží tak svůj titul nejstaršího jeskynního hradu na světě.

S Predjamou se pojí příběh hodný loupežnické balady. V 15. století tu sídlil rytíř Erazem Predjamský, buřič a loupežník, který se znelíbil císaři a habsburské moci. Vojsko ho v hradě dlouhé měsíce obléhalo — marně. Erazem se totiž obléhatelům posmíval z hradeb a shazoval na ně čerstvé třešně a pečeně, aby dokázal, že hladem ho nevymoří. Tajemství spočívalo v skryté chodbě, která z hradu vedla skrz jeskynní systém ven na svobodu, takže si Erazem nerušeně doplňoval zásoby. Legenda praví, že nakonec ho zradil vlastní sluha: dal obléhatelům znamení, když pán odešel na nejzranitelnější místo hradu — záchod — a do té chvíle namířená dělová koule rytíře zabila. Pod hradem se navíc otevírá rozsáhlý jeskynní systém, který se dá v teplejší části roku samostatně prohlédnout.

Škocjanské jeskyně: UNESCO, podzemní kaňon a most nad propastí

Pokud je Postojná velkolepá, Škocjanské jeskyně jsou přímo dechberoucí. Tenhle systém na náhorní plošině Kras je zapsaný na seznamu světového dědictví UNESCO a jeho hlavní část patří k tomu nejmohutnějšímu, co lze v podzemí Evropy spatřit. Řeka Reka tu mizí z povrchu a propadá se do hory, kde si během tisíciletí vyhloubila jeden z největších podzemních kaňonů na světě — propast hlubokou přes sto metrů, na jejímž dně burácí černá voda.

Vrcholem prohlídky je obří Martelova dvorana a zejména okamžik, kdy se ocitnete na úzkém mostě zavěšeném zhruba 45 metrů nad říční propastí. Pod nohama hřmí Reka, ze tmy stoupá vlhká mlha a stěny kaňonu se ztrácejí nahoře i dole — je to zážitek spíš pro odvážné než pro slabé povahy a fotografovat se uvnitř většinou nesmí. Oproti uhlazené Postojné je Škocjan divočejší, syrovější a méně přelidněný; chodí se výhradně pěšky, bez vláčku, takže je třeba počítat se schody a stoupáním. Kdo má rád velkolepou přírodu nad turistický komfort, odsud odchází uchvácený.

Lipica: domov bílých lipicánů od roku 1580

Na kamenité krasové plošině poblíž italské hranice, mezi vinicemi a duby, leží Lipica — a s ní jedno z nejstarších hřebčínů Evropy, který funguje nepřetržitě už od roku 1580. Tehdy si tu Habsburkové založili chov ušlechtilých koní pro Španělskou jezdeckou školu ve Vídni, a podle této vesničky dostalo jméno celé plemeno: lipicán. Je to elegantní, mimořádně inteligentní kůň proslulý zvládáním náročných prvků klasické drezury — skoků a figur „nad zemí", které se po staletí předvádějí ve Vídni dodnes.

Zvláštností lipicánů je jejich barva. Rodí se totiž tmaví — černí nebo hnědí — a teprve postupně, během několika let, bělají, až z hříběte zůstane bílý kůň, jaký zná celý svět. Na pastvinách v Lipici proto uvidíte stáda, kde se mísí mladí tmaví koně se zralými bělouši, jak se popásají pod starými duby. Hřebčín se dá projít s prohlídkou stájí, k vidění bývají i ukázky drezury a kočárová spřežení. Okolní krajina je čistý kras: vápencové zídky, doubravy a vinice, kde se rodí tmavě rudé víno teran z místní železité půdy.

Cerknické jezero: voda, která každé léto zmizí

Nedaleko Postojné se rozkládá fenomén, který po staletí mátl učence: Cerknické jezero, největší přerušované (intermitentní) jezero Evropy. Na jaře a na podzim je to rozlehlá vodní plocha, po níž kdysi pluly loďky a v zimě se na ní bruslilo — ale v létě voda beze stopy zmizí a z jezera se stane zelená louka, na které se pasou krávy a sečou se traviny. Pak přijdou deště, voda se vrátí, a jezero je opět tam, kde bylo. Není to kouzlo, ale kras: dno je proděravělé ponory a estavelami — otvory, kterými voda podle ročního období buď vyvěrá, nebo se propadá do podzemí.

Tato záhada zaměstnávala vzdělance po staletí, dokud ji v 17. století slavně nepopsal slovinský polyhistor Janez Vajkard Valvasor. Pochopil souhru podzemních dutin a srážek tak přesvědčivě, že ho za vysvětlení „mizejícího jezera" přijali roku 1687 do londýnské Královské společnosti. Dnes je okolí jezera chráněnou přírodní oblastí a rájem ptáků — hnízdí a zastavují se tu desítky druhů, od volavek po dravce, takže si pozorovatelé ptactva přijdou na své. Procházka po hrázích a stezkách kolem jezera je klidná a nenáročná, ať už zastihnete jezero plné, nebo proměněné v louku.

Slovinský kras je odměna pro ty, kdo se nebojí sejít pod zem a vzhlédnout vzhůru. Mezi drakem na ljubljanském mostě, vláčkem v Postojné, hradem ve skále a jezerem, které mizí, se na pár dní vejde víc úžasu než leckde za celou dovolenou. Stačí přibalit bundu — i v létě.