Velký průvodce · Jižní Tyrolsko · Dolomity

Val di Funes a kostelík Santa Maddalena: nejfotografovanější údolí Dolomit

Malý bílý kostelík stojí sám na zelené louce, věž míří k nebi — a za ním, jako kulisa namalovaná příliš dramaticky, aby byla pravdivá, se zvedá řada šedých skalních zubů. Tohle je Santa Maddalena ve Val di Funes a nejspíš jste ten obrázek viděli stokrát, aniž byste věděli, kde to je. Je to jedna z těch scén, u kterých člověk nevěří, že ji nikdo neretušoval.

Háček je v tom, že tahle pohádka má pravidla. Ke kostelíku se autem nedostanete, k té slavné vyhlídce se musí vyšlapat a od května 2026 navíc údolí zavírá závory, aby zastavilo nájezd aut do louky. Tenhle průvodce vám poradí, kde nechat auto a kolik za to dáte, jak najít obě nejslavnější vyhlídky, kdy přijet, ať máte louku skoro pro sebe, a jak se v údolí chovat, aby z pohádky nebyl cirkus. Ceny berte jako orientační k roku 2025/2026; co se mění, najdete označené k ověření.

Aby v tom byl pořádek hned na začátku: ve Val di Funes jsou kostelíky dva a lidé je pletou. Santa Maddalena (St. Magdalena) je ten na kopečku uprostřed vesnice, k němuž patří ta nejslavnější vyhlídka s Odlemi v pozadí. San Giovanni in Ranui je menší, barokní, stojí níž v poli a má vlastní fotogenický plůtek. Oba stojí za zastávku, ale ikona údolí je Santa Maddalena.

Trocha souvislostí, ať tam nestojíte jako u cedule

Ta zubatá kulisa za kostelem má jméno: Odle (německy Geisler), skupina věží, která vypadá, jako by hora zapomněla zaoblit rohy. Právě kvůli tomu kontrastu — měkká louka, tvrdé skály, mezi tím osamělá věžička — se Val di Funes stalo jedním z nejfotografovanějších míst celých Alp. Není to velkolepá scenérie přehnaných rozměrů; je to malé, klidné údolí, kde všechno sedí přesně na svém místě.

Z téhle krajiny mimochodem pochází i Reinhold Messner, jeden z nejslavnějších horolezců historie a první člověk, který vystoupil na všechny osmitisícovky. Vyrostl právě tady, pod Odlemi, a na těchhle skalách se učil lézt jako kluk. Když se díváte na ty štíty od kostelíka, díváte se na hřiště, na kterém začínala jedna z největších horolezeckých legend vůbec.

A k tomu jména, ať se v nich neztratíte: jste v Jižním Tyrolsku, kde má každé místo italskou i německou podobu. Val di Funes je italsky, německy Villnöss; Santa Maddalena je St. Magdalena; Odle jsou Geisler. Na cedulích uvidíte obojí vedle sebe a místní mluví spíš německy. Je to pořád totéž údolí, jen se umí představit dvakrát.

Jak se sem dostat

Val di Funes se odpojuje od údolí Eisacktal kousek jižně od Brixenu (Bressanone), který leží přímo u Brennerské dálnice A22. Z české strany sem dojedete přes Rakousko a Brenner pohodlně za den. Od dálnice je to do údolí a k vesnici Santa Maddalena zhruba dvacet minut, posledních pár kilometrů opět serpentinami — nic dramatického, ale počítejte s pomalejší jízdou. Trasu i s reálnými časy si poskládáte v plánovači cesty.

Mýtné za Brennerskou dálnici a další placené úseky si přitom držte pohromadě ve vrstvě mýtného, ať vás u brány nic nepřekvapí. A jestli jedete dodávkou s vestavbou, počítejte s tím, že malá vesnická parkoviště nejsou stavěná na velké vozy — o parkování za chvíli.

Klikněte na fotku pro zvětšení. Všechny snímky: Wikimedia Commons, uvedené licence.

Ke kostelíku autem nedojedete: kde nechat auto a kolik to stojí

Tohle si zapamatujte hned: silnice k samotnému kostelu Santa Maddalena je pro auta uzavřená. Zaparkujete na okraji vesnice a poslední kus dojdete pěšky po „kostelní cestě" (Kirchweg) — od ubytování ve vesnici je to ke kostelu zhruba deset minut. Není to dřina, je to procházka, ale počítejte s tím, že auto až nahoru prostě nedostanete.

Do údolí jezdí i autobusy: linka 340 spojuje Brixen (Bressanone) s Val di Funes zhruba každou hodinu, místní linka 339 popojíždí mezi vesnicemi v údolí, ale jen párkrát denně. Kdo nechce řešit parkování ve špičce, může nechat auto níž a dojet busem. Jak tohle vplést do trasy včetně dalších míst v Dolomitech, vyřešíte rovnou v plánovači cesty.

Dvě nejslavnější vyhlídky: kde stát, ať máte ten obrázek

Ta fotka, kterou znáte — kostelík dole, Odle nahoře — se nedělá od kostela, ale z protějšího svahu. Vede k němu krátký panoramatický chodník nad vesnicí; od ubytování je to nahoru zhruba dvacet minut po louce. Odtud máte kostel i hory v jednom záběru, přesně jako na pohlednici. Ráno tu navíc bývá mlha, která se válí pod horami a celé scéně dodá ten pohádkový nádech, kvůli kterému sem fotografové jezdí přes půl Evropy.

Druhá klasická scéna je od kostela San Giovanni in Ranui níž v poli. Je to drobná barokní kaplička s cibulovou věžičkou, postavená v 18. století, a stojí osamoceně na louce s Odlemi za zády — menší a intimnější než Santa Maddalena, ale stejně fotogenická. Kaplička je na soukromém pozemku a fotí se přes plůtek od cesty; dovnitř na pozemek se nechodí. I tady platí: zůstaňte na cestě, nešlapejte do trávy a respektujte, že je to něčí pole, ne fotostudio.

A teď to důležité: chodník vede přes soukromé louky, které někdo seče a obhospodařuje. Zůstaňte na cestě, neválcujte trávu kvůli lepšímu úhlu a nelezte za ploty. Ta pohádka drží jen proto, že tu lidé hospodaří dál — a stačí pár stovek bezohledných fotografů, aby z louky byla rozšlapaná pěšina. Buďte ti, po kterých zůstane jen otisk podrážky.

Co dál v údolí: kostely, stezky a pes na louce

Val di Funes není jen jeden záběr a hotovo. Vesnicemi se dá projít pěšky, od San Giovanni in Ranui vede pohodová cesta do polí a na druhém konci údolí, u osady Zannes (Zans), začíná známá stezka Adolfa Munkela, která vás provede přímo pod stěnami Odlí. Není to vysokohorský extrém — je to dlouhý, ale schůdný traverz pod horami, na který se vejde i méně zdatný výletník, když si nechá čas. Na celý den tu máte program i bez jediné lanovky.

Pes na vodítku je v údolí vítaný a po loukách i stezkách projde bez problémů. Platí ale totéž co všude v horách: pasou se tu krávy a ovce, takže psa držte u sebe a pastviny respektujte. Na delší túru pod Odle vezměte vodu a pauzy — i tady ve výšce slunce pálí a stín bývá jen u lesa. Psí pravidla pro Itálii i QR obojek pro případ ztráty máte po ruce přes psí QR.

Kolik to celé stojí a kde přespat

Tohle je jedna z příjemnějších zastávek v Dolomitech, co se peněženky týče. Za vstup do údolí ani ke kostelu se neplatí — hlavní položkou je parkování (malá vesnická stání kolem pěti až osmi eur na den, Zannes kolem deseti) a palivo na cestu. Žádná drahá lanovka, žádné mýtné k samotnému kostelu. Když si připočtete oběd v některé z vesnických hospůdek, vyjde den ve Val di Funes pro dvojici na zlomek toho, co stojí třeba výjezd lanovkou na okolní hřebeny.

Na přespání zapomeňte na divoké stání u louky — v chráněné krajině je nocování v autě hlídané a pokutované. Rozumnější je oficiální kemp nebo vyhrazená plocha pro karavany v údolí či okolí, odkud ráno vyrazíte k louce hned za svítání. Kde se dá v okolí legálně přespat a kde naopak hrozí postih, řeší v appce spací a parkovací vrstva; náklady a měny si průběžně hlídáte v peněžence.

Kdy přijet, ať máte louku skoro pro sebe

Brzy ráno. Vážně. V hlavní sezoně se údolí přes den zaplní a malá parkoviště jsou do devíti plná. Kdo dorazí za svítání, má prázdnou louku, ranní mlhu, která se válí pod Odlemi, a nejlepší světlo na východní strany hor. Druhá dobrá doba je pozdní odpoledne a podvečer, kdy se výletníci rozjedou a hory zezlátnou. Poledne je tu nejhustší a nejméně kouzelné.

Co si vzít a jak se v údolí chovat

Val di Funes vypadá jako procházka po parku, ale pořád je to hory. I na krátký panoramatický chodník se hodí pevnější boty — louka bývá ráno mokrá od rosy a kluzká. Vezměte si vrstvu navíc, protože pod dvěma tisíci metry je ráno chladno, i když přes den vysvitne slunce. Hotovost na parkoviště, vodu na cestu a fotoaparát, který nemá problém s vysokým kontrastem mezi tmavými horami a jasnou oblohou — to je celá výbava.

A pak je tu nepsané pravidlo, na kterém tahle krajina stojí: chovejte se jako host, ne jako návštěvník atrakce. Údolí žije z hospodaření a sotva z turistů, takže nepouštějte drony nad soukromé dvory, neparkujte v zákazu, ať to fotka stojí cokoli, a nedělejte z louky šatnu. Když budou tak činit všichni, zůstane Val di Funes tím tichým, pohádkovým místem i za deset let. Pár stovek bezohledných lidí ho dokáže proměnit v další přeplněný „spot" — a to by byla škoda.

Krátké shrnutí, ať na nic nezapomenete

Ke kostelu se autem nedostanete — parkujte ve vesnici a dojděte pěšky, od 2026 navíc závory za vesnicí. Ta slavná fotka je z panoramatického chodníku nad vesnicí, ne od kostela. Přijeďte brzy ráno, ať máte louku i parkoviště. A hlavně zůstaňte na cestě: Val di Funes je krásné právě proto, že je to živá, obhospodařovaná krajina, ne kulisa. Choďte tudy tak, aby zůstala taková i pro ty po vás.