Velký průvodce · Chorvatsko

Chorvatské vnitrozemí: tyrkysová Plitvická jezera, barokní Varaždin a mlýny v Rastoke

Většina cesty do Chorvatska končí u moře — a přitom to nejpůsobivější se často skrývá pár desítek kilometrů od pobřeží, ve zvlněném vnitrozemí. Kaskáda jezer, jejíž barvu nelze přesně popsat, hlavní město s pohádkovou střechou, vesnička postavená kolem vodopádů a barokní město, které kdysi pár let vládlo celé zemi. Vnitrozemí Chorvatska je kraj, kvůli kterému se vyplatí sjet z dálnice.

Tenhle průvodce vede čtyřmi místy, která drží pohromadě řeka i historie: od Plitvických jezer, nejstaršího národního parku země, přes vodní mlýny v Rastoke a rakousko-uherský Záhřeb až k baroknímu Varaždinu na severu. Ke každému přidává to praktické — vstupné, parkování, kdy přijít, aby tu nebyly davy, a jak je to se psem.

Geologicky i kulturně je to území v pohybu. Krasové podloží tu po tisíciletí staví travertinové hráze a mění tok vody, takže krajina se proměňovala i po staletích — a člověk se jí přizpůsoboval: stavěl mlýny tam, kde voda padala, a města tam, kde se křižovaly cesty. Na sever od Záhřebu přitom dodnes silně cítit habsburskou minulost; jih a střed zase poznamenala hranice mezi rakouskou a osmanskou říší. Vnitrozemí se nečte jen jako příroda, ale jako pomezí, kde se po staletí potkávaly dva světy.

Plitvická jezera: šestnáct jezer, která stále rostou

Plitvická jezera jsou nejstarší a největší národní park Chorvatska — vyhlášený už roku 1949 — a od roku 1979 také na seznamu světového dědictví UNESCO. Jádrem je řetězec šestnácti větších jezer, kaskádovitě poskládaných od horních k dolním a propojených stovkami vodopádů a peřejí. Voda v nich má barvu, kterou fotografie nikdy úplně nezachytí: podle množství minerálů, úhlu světla a denní doby přechází od smaragdové přes tyrkysovou až po sytě modrou.

Za tím vším stojí pozoruhodný přírodní proces. Ve vápencem nasycené vodě žijí mechy, řasy a bakterie, na nichž se postupně usazuje uhličitan vápenatý a tvoří travertinové (pěnovcové) bariéry — přírodní hráze, které jezera oddělují. A co je nejzajímavější: tyto hráze nejsou mrtvý geologický útvar, ony stále rostou, řádově centimetry za rok, takže krajina parku se pomalu, ale neustále proměňuje. Právě proto je tu zakázáno koupání i jakýkoli zásah do vody — stačilo by málo a křehká rovnováha by se zhroutila.

Návštěvníci se po parku pohybují po síti dřevěných chodníků a lávek vedených těsně nad hladinou a přes peřeje, doplněných o elektrické lodě přes velké Kozjak a panoramatický vláček. Vrcholem okruhu je Veliki slap, „velký vodopád", s přibližně 78 metry nejvyšší v Chorvatsku, kam voda padá z přítoku do dolního kaňonu. Celý systém tras je značený písmeny (A až K) podle délky a vstupu; ten nejkratší zvládne i rodina za pár hodin, ten nejdelší zabere skoro celý den.

Rastoke: malé Plitvice s domy postavenými ve vodopádech

Necelou hodinu severně od Plitvických jezer, na okraji městečka Slunj, leží Rastoke — místo, kterému se ne náhodou přezdívá „malé Plitvice". Vzniklo tam, kde se rychlá Slunjčice vlévá do řeky Korany, a stejný krasový proces jako v národním parku tu vytvořil kaskády travertinových vodopádů. Lidé sem přišli těžit energii vody: postavili na soutoku desítky vodních mlýnů, z nichž nejstarší pamatují stovky let.

Výsledek je urbanistický unikát — vesnice, kde voda netvoří jen kulisu, ale prochází přímo mezi domy a pod nimi. Vodopády padají kolem zdí obytných stavení, mlýnská kola se točí pod podlahami a kanály odvádějí proud z jednoho domu do druhého. Některé z mlýnů dodnes melou, jiné slouží jako malá muzea nebo penziony, takže si lze prohlédnout dřevěné soukolí v chodu a pochopit, jak chytře dokázali zdejší obyvatelé vodní krajinu zkrotit.

Rastoke je ideální zastávka cestou k Plitvickým jezerům nebo z nich: prohlídka jádra zabere zhruba hodinu, je výrazně méně přeplněná než národní park a nabídne podobně tyrkysovou vodu v komornějším měřítku. Vesnice je obydlená, takže se po ní chodí ohleduplně — řada zákoutí patří k soukromým domům a vstup do mlýnské zóny je řešený přes vstupné.

Záhřeb: pohádková střecha, kamenná brána a trh pod červenými slunečníky

Záhřeb, hlavní město a největší sídlo Chorvatska, vyrostl ze dvou středověkých kopců — biskupského Kaptolu a měšťanského Gradce — které dnes tvoří Horní město (Gornji grad). Právě tady je srdce historického Záhřebu: dlážděné uličky, plynové lampy, které rozsvěcí lampář ještě ručně, a klid pár kroků od ruchu dolního města. Z dolní části sem vyjíždí jedna z nejkratších veřejných lanovek na světě, jinak se nahoru dojde pěšky po schodech.

Nejfotografovanějším místem je kostel sv. Marka s neobyčejnou střechou: barevné glazované tašky na ní skládají dva erby — vlevo znak Chorvatska, Slavonie a Dalmácie, vpravo městský znak Záhřebu. Kousek odtud stojí Kamenitá brána (Kamenita vrata), poslední dochovaná městská brána, uvnitř proměněná v malou kapli: podle pověsti při ničivém požáru v 18. století shořelo vše kromě obrazu Panny Marie, který zůstal nedotčen, a brána se od té doby stala poutním místem se svíčkami a kamennými lavicemi. Nad městem bdí věž Lotrščak, z níž každý den přesně v poledne zazní dělová rána — tradice stará přes sto let, podle níž si Záhřeban řídí hodinky.

Dolní město pak nabídne rakousko-uherskou tvář metropole: secesní paláce, zelenou „podkovu" parků a třídy připomínající Vídeň. Pod Horním městem se každé ráno rozprostře trh Dolac s ikonickými červenými slunečníky, „břicho Záhřebu", kam si pro čerstvou zeleninu, sýry a květiny chodí celé město. A pro turisty má Záhřeb i jednu nečekanou kuriozitu — Muzeum rozchodů (Museum of Broken Relationships), oceňovanou sbírku předmětů a příběhů z konce vztahů, dojemnou i vtipnou zároveň.

Varaždin: barokní město, které kdysi vládlo celé zemi

Na severu země, kousek od slovinských i maďarských hranic, leží Varaždin — nejlépe dochované barokní město Chorvatska. Ve druhé polovině 18. století bylo dokonce krátce hlavním městem tehdejšího Chorvatského království a sídlem zemské správy; tehdejší prosperita dala vzniknout té záplavě paláců, kostelů a měšťanských domů, kterou centrum dodnes zdobí. Slávu utnul roku 1776 velký požár, po němž se správa přesunula zpět do Záhřebu — paradoxně právě to ale historické jádro „zakonzervovalo" v barokní podobě.

Symbolem města je Stari grad, bíle omítnutý hrad s kruhovými baštami a červenými střechami, obklopený valy a parkem. Středověkou pevnost postupně přestavěli na pohodlnou šlechtickou rezidenci a dnes v ní sídlí městské muzeum. Okolo se rozkládá historické jádro s barevnými fasádami, kostelními věžemi a kavárnami, po nichž se příjemně bloumá bez davů, jaké panují na pobřeží.

Varaždin má i své dvě nečekané hvězdy. Tou první je městský hřbitov, na přelomu 19. a 20. století upravený jako rozlehlý park se stříhanými tisy a alejemi — počítá se mezi nejkrásnější hřbitovní parky Evropy a chodí se po něm jako po zahradě. Tou druhou je Špancirfest, pouliční festival, který koncem srpna na pár dní promění celé město v jedno velké jeviště plné hudby, divadla a řemesel.

Chorvatské vnitrozemí je odměna pro toho, kdo nezůstane jen u moře. Dejte mu pár dní — tyrkysová jezera, mlýnské vodopády a barokní uličky ukážou zemi z úplně jiné strany, než jakou znají davy z pobřeží.