Velký průvodce · Chorvatsko

Slavonie: úrodný východ Chorvatska, kde řeky tečou pomalu a katedrály září do dálky

Když se řekne Chorvatsko, většině lidí se vybaví útesy, ostrovy a tyrkysové moře. Slavonie je ale úplně jiný příběh: rovinatý, úrodný východ země, kde se k obzoru táhnou lány kukuřice, řeky se líně vlní mezi vrbami a vesnice voní paprikou z kotlíku. Tady nehledejte pláže — hledejte ticho, dějiny zapsané v cihlách barokních pevností a krajinu, která se vzpamatovala z jedné z nejtěžších kapitol moderní Evropy.

Tenhle průvodce vede po šesti místech, která dohromady vyprávějí, čím Slavonie je: barokní pevnostní města na velkých řekách, mokřad mezinárodního významu, katedrála viditelná na desítky kilometrů, hřebčín bílých koní starý půl tisíciletí — a město, které se stalo symbolem utrpení i smíření. Je to kraj, kterým se na cestě k moři jen prosviští. A to je chyba, protože právě tady se dají potkat Chorvati, kteří nežijí z turistů.

Slavonie leží v mezi řekami Drávou na severu, Sávou na jihu a Dunajem na východě — v Panonské nížině, kterou kdysi pokrývalo pravěké Panonské moře. Po něm zbyla nesmírně úrodná černozem, díky níž se kraji dlouho říkalo „obilnice Chorvatska". Vystřídali se tu Římané i středověcí králové, pak sem na téměř dvě století dorazili Osmané a po nich Habsburkové, kteří podél hranice s Tureckem vybudovali Vojenskou hranici — pás opevněných měst, jejichž barokní pevnosti tu stojí dodnes. Tahle vrstvená minulost dělá ze Slavonie kraj, který se čte pomalu, jako úrodná půda po dešti.

Osijek: barokní pevnost, secesní třída a hlavní město chuti

Osijek, největší město na východě a neformální metropole Slavonie, leží na pravém břehu Drávy. Jeho srdcem je Tvrđa — rozsáhlá barokní vojenská čtvrť, kterou Habsburkové vybudovali na začátku 18. století poté, co odsud vyhnali Osmany. Je to jedna z nejzachovalejších barokních pevností v celém Chorvatsku: pravidelná síť dlážděných ulic, kasárna, hlavní strážnice a uprostřed náměstí Svaté Trojice s morovým sloupem, postaveným z vděčnosti, že město přečkalo epidemii. Dnes se v bývalých kasárnách učí studenti a v podloubích sedí kavárny — kámen vojenské minulosti dýchá klidem.

Mimo Tvrđu má Osijek druhou tvář: tu měšťanskou a elegantní. Podél Europske avenije stojí řada secesních vil z přelomu 19. a 20. století, kdy město bohatlo z obchodu a průmyslu — fasády s květinovými ornamenty patří k nejkrásnějším ukázkám secese v zemi. Centrem se k tomu kodrcá tramvaj, jeden z mála tramvajových provozů mimo chorvatská velkoměsta, a po nábřeží Drávy vede dlouhá promenáda k pěší lávce na druhý břeh. Osijek se prochází beze spěchu.

A pak je tu jídlo — Slavonie je gastronomické srdce Chorvatska a Osijek jeho hlavní stůl. Královnou je kulen, pikantní uzená klobása z vepřového, paprika a koření, sušená měsíce ve sklepích; má chráněné označení původu a nese se na talíř jako poklad. Druhým národním pokladem je fiš paprikáš — ohnivě červená rybí polévka z říčních ryb a mleté papriky, vařená pomalu v kotlíku nad ohněm. K tomu pivo z osijeckého pivovaru, jednoho z nejstarších v zemi. Kdo do Slavonie přijede a neochutná kulen s fišem, jako by tu nebyl.

NP Kopački rit: mokřad, kde se Dráva potkává s Dunajem

Pár kilometrů od Osijeku, v cípu mezi soutokem Drávy a Dunaje, leží Kopački rit — jeden z největších a nejzachovalejších vnitrozemských mokřadů v Evropě. Když se na jaře řeky rozvodní, voda zaplaví obrovskou nížinu a promění ji v bludiště kanálů, jezer, zaplavených lesů a rákosin. Krajina dýchá v rytmu řek: jednou je pod vodou, jindy se z bahna vynoří louky. Tahle proměnlivost z Kopačkého ritu udělala chráněný park a mokřad mezinárodního významu zapsaný na seznamu Ramsarské úmluvy.

Především je to ale ráj ptáků. Hnízdí tu nebo se zastavují stovky druhů — kolonie kormoránů a volavek, čápi černí, a hlavně orel mořský, jeden z nejmohutnějších evropských dravců, který tu má jednu z nejhustších populací na kontinentu. V zaplavených lesích žijí jeleni a divočáci, ve vodě bobři. Nejlepší způsob, jak to všechno vidět, je vyplout: výletní lodě a menší čluny vozí návštěvníky tichými kanály mezi stromy rostoucími přímo z vody. Kdo má rád ptáky, dalekohled a klid, najde tu jeden z nejhezčích dnů celé cesty.

Đakovo: katedrála viditelná na míle a koně bílí jako sníh

Asi padesát kilometrů jihozápadně od Osijeku stojí Đakovo, malé město s katedrálou, jejíž věže uvidíte už z dálky nad rovinou. Katedrála sv. Petra je monumentální cihlová neogotická bazilika, dílo druhé poloviny 19. století, kterou nechal postavit biskup Josip Juraj Strossmayer — jedna z největších osobností chorvatské kultury, mecenáš, politik a zakladatel chorvatské akademie věd. Chtěl pro svoje biskupství stavbu, která by snesla srovnání s velkými katedrálami Evropy, a podařilo se mu to: jeden z papežů ji prý označil za nejkrásnější kostel mezi Benátkami a Cařihradem. Dvě věže se zvedají přes osmdesát metrů, interiér zdobí fresky a cihla hraje barvami od pálené červené po okrovou.

Đakovo má ale ještě jeden poklad, a ten je živý: hřebčín lipicánů, jeden z nejstarších v Evropě, fungující nepřetržitě od roku 1506. Lipicáni — ti slavní bílí koně, kteří se rodí tmaví a teprve s věkem zesvětlají do běli — se tu chovají přes pět století. Hřebčín patří k symbolům města a chodí se sem dívat na ušlechtilá zvířata, prohlédnout si stáje a sledovat výcvik. Spojení velkolepé katedrály a bílých koní dává Đakovu zvláštní, skoro pohádkovou atmosféru.

Vukovar: město paměti na Dunaji

Na žádné místo ve Slavonii se nevstupuje s takovou pokorou jako do Vukovaru. Bývalo to vzkvétající barokní město na Dunaji, plné secesních fasád a kulturního života. Na podzim 1991, na začátku chorvatské války za nezávislost, ho ale na téměř tři měsíce obklíčila a ostřelovala přesila — obléhání Vukovaru patří k nejtěžším kapitolám novodobých evropských dějin. Když město padlo, byla velká část srovnána se zemí a obyvatelstvo zasáhly tragédie, na které se nezapomíná. Vukovar je dnes místem paměti i smíření, a kdo sem přijede, měl by tak činit s tichem a respektem.

Symbolem té paměti je vodárenská věž. Stovky zásahů ji během obléhání proměnily v trosku, ale věž nespadla — a Chorvati se ji rozhodli zachovat přesně takovou, jizvami posetou, jako památník obětí. Dnes je opravená tak, aby si zachovala stopy bojů, a uvnitř i na vyhlídce nahoře připomíná, co se tu stalo. Nedaleko stojí zámek Eltz, barokní sídlo šlechtického rodu na břehu Dunaje, citlivě obnovené po válce, v němž sídlí městské muzeum. Vukovar se z trosek zvedá pomalu, ale důstojně.

Vukovar je ale také mnohem starší, než se zdá. Na blízké vyvýšenině nad Dunajem leží naleziště Vučedol — sídliště eneolitické kultury z doby před více než čtyřmi tisíci lety, jedné z nejvyspělejších pravěkých kultur Evropy. Odsud pochází slavná holubice z Vučedolu (vučedolská golubica), keramická nádoba ve tvaru ptáka, která se stala jedním z neoficiálních symbolů Chorvatska. Moderní Muzeum vučedolské kultury ukazuje, že na tomto kousku Dunaje žili lidé, kteří uměli zpracovávat měď a sledovat hvězdy, dávno před Římem. Vukovar tak spojuje hlubokou pravěkou minulost s ranou současností — a obojí stojí za to vnímat.

Ilok: nejvýchodnější víno Chorvatska

Úplně na východním cípu země, na vápencovém ostrohu nad Dunajem, leží Ilok — nejvýchodnější chorvatské město, odkud je za řeku vidět už do Srbska. Je to město vína. Jižní svahy pohoří Fruška gora tu dozrávají hrozny už od antiky a iločtí vinaři jsou pověstní hlavně Traminacem — aromatickým bílým vínem, které proslulo natolik, že se prý servírovalo i na korunovaci britské královny Alžběty II. v roce 1953. Pod městem se táhnou rozlehlé historické sklepy, kde víno zraje v dubových sudech a kam se chodí na řízené degustace. Sklenka iločského Traminacu s výhledem na Dunaj je zážitek, kvůli kterému se sem vyplatí zajet až na samý okraj země.

Nad sklepy stojí pevnostní jádro s zámkem Odescalchi, sídlem italského šlechtického rodu, který Ilok získal po vyhnání Osmanů; dnes v něm je muzeum a součástí areálu jsou i hradby s výhledem na soutok. Ilokem se prolíná chorvatská, středoevropská a osmanská minulost — ve městě stojí i pozůstatky z dob, kdy tu vládli Turci. Je to klidné, trochu zapomenuté místo na konci mapy, kde se dějiny i víno usazují pomalu, jako kal na dně sklenky.

Slavonski Brod: obří pevnost na Sávě a domov pohádek

Na jihu Slavonie, na levém břehu Sávy přímo proti bosenskému Brodu, leží Slavonski Brod. Jeho dominantou je pevnost Brod — rozlehlá barokní citadela z 18. století, kterou Habsburkové vybudovali jako součást Vojenské hranice na obranu před Osmany, kteří měli základnu hned za řekou. Patří k největším barokním pevnostem v celé Evropě: hvězdicový půdorys s mohutnými valy, bastiony a vodními příkopy zabírá obrovskou plochu. Dlouho chátrala, dnes se postupně obnovuje a uvnitř se konají koncerty, výstavy a slavnosti. Procházet se po hradbách s výhledem na Sávu znamená číst přímo v terénu, kde po staletí vedla hranice mezi dvěma světy.

Slavonski Brod je ale i městem pohádek. Narodila se tu Ivana Brlić-Mažuranić, největší chorvatská spisovatelka pro děti, přezdívaná „chorvatská Andersenová" — autorka Pohádek z dávných časů, čerpajících ze slovanské mytologie, díky nimž byla několikrát navržena na Nobelovu cenu. Město na ni nezapomíná: připomínají ji sochy, festival pohádkových her a celá atmosféra nábřeží, kde si u řeky hrají děti. Pevnost, řeka a pohádky dělají ze Slavonského Brodu vlídnou tečku za cestou slavonským východem.

Slavonie je odměna pro ty, kdo nemíří za prvním plánem na pláž. Dejte jí pár dní mezi mořem a domovem — širé nebe nad rovinou, kotlík nad ohněm, ticho mokřadu a dějiny, které se tu nezahrávají do pozadí. Tahle tvář Chorvatska se nezapomíná.