Velký průvodce · Chorvatsko

Kvarner: belle époque v Opatiji, hlaholice na Krku a supi nad Cresem

Kvarnerský záliv je tím nejméně okoukaným kusem chorvatského pobřeží — most na dosah od italských hranic, a přitom svět sám pro sebe. Tady se na sebe dívají dvě tváře Jadranu: na pevnině honosné lázně z časů císaře Františka Josefa, naproti nim řetěz ostrovů, kde se ještě pase divočina a kde mezi olivovníky leží kameny popsané prastarým slovanským písmem.

Tenhle průvodce vede od opatijské promenády přes přístavní Rijeku až na čtyři velké kvarnerské ostrovy — Krk, Rab, Cres a Lošinj. U každého místa řeší to, co se na cestě hodí vědět: kde je pěší zóna, kde a za kolik zaparkovat, jak je to s trajekty, kdy přijít, aby bylo klidno, a kam smí pes. Kde nechat vůz a kde už začíná pěší zóna, najdete v parkovací vrstvě, celý okruh po Kvarneru poskládáte v plánovači trasy. Kvarner je totiž k pejskařům překvapivě vstřícný — psích pláží je tu hustě.

Jedno je dobré chápat na začátku: Kvarner není „jen pláže". Je to kraj, který si přes sto let drží punc léčivého místa. Když v polovině 19. století dovedli k moři železnici, začala se rakousko-uherská smetánka sjíždět do Opatije dýchat jodový vzduch a koupat se v moři „na předpis". Z rybářských vsí vyrostly grandhotely, vznikly parky s exotickými dřevinami, postavily se promenády. Tahle habsburská elegance ze záliv dodnes neopustila — a kontrast s drsnými, skoro liduprázdnými ostrovy naproti je to, kvůli čemu se sem vyplatí jet.

Opatija: rakousko-uherské lázně, kde čas zůstal v belle époque

Opatija byla první a nejslavnější přímořské letovisko celé monarchie — chorvatské Nice, jak se jí přezdívalo. Jméno (česky zhruba „opatství") nese po benediktinském klášteře sv. Jakuba, kolem kterého stála jen hrstka domků. Zlom přišel v roce 1844, kdy si bohatý rijecký kupec Iginio Scarpa nechal postavit vilu Angiolina a obklopil ji parkem plným kamélií, magnólií a palem. O pár desetiletí později sem dotáhli koleje a Opatija se přes noc proměnila v lázeňskou metropoli, kam jezdili Habsburkové, Čechov i tanečnice Isadora Duncanová.

Dědictví těch let je všude. Podél moře se táhne Lungomare — pobřežní promenáda dlouhá přes dvanáct kilometrů, vytesaná do skal mezi Voloskem a Lovranem, lemovaná vavříny a starými vilami. Po ní se jen prochází, nikam nespěchá a kouká na moře; pojmenovali ji po chorvatském malíři Franjovi Račkém, ale všichni jí říkají prostě Lungomare. Cesta je zadarmo, otevřená čtyřiadvacet hodin, a z velké části i bezbariérová.

Pravou ikonou města je ale Dívka s rackem (Djevojka s galebom), bronzová socha mladé ženy s rozpřaženou rukou, na níž sedí pták. Stojí na skalce přímo nad vodou od roku 1956 a nahradila staršího kamenného Madonu, kterou odsud strhla bouře — ta dnes stojí o kousek dál a hlídá moře dál. Socha se mezitím stala tím, co je pro Opatiju maják pro přístav: místem, u kterého se každý vyfotí a kolem kterého se točí celá pobřežní procházka.

Rijeka: přístav, hrad nad městem a karneval, který nemá v Evropě obdoby

Pár kilometrů od opatijské nóblesy leží její pravý opak — Rijeka, třetí největší město Chorvatska, drsný a živý přístav s jeřáby, loděnicemi a širokým nábřežím Riva. Dlouho byla zásadní bránou rakousko-uherského mocnářství k moři a její dějiny jsou spletité jako málokteré: po první světové válce ji nakrátko vojensky obsadil básník-dobrodruh Gabriele D'Annunzio a vyhlásil tu svobodný stát, později se o ni přetahovaly Itálie a Jugoslávie. Tahle pohnutá minulost dala městu nezaměnitelný, trochu undergroundový charakter — a v roce 2020 z něj udělala Evropské hlavní město kultury.

Tepem města je Korzo, hlavní pěší třída, kde se odjakživa „chodí na korzo" — vidět a být viděn. Nad ní se tyčí Městská věž s hodinami a habsburským orlem a kousek dál najdete vstup do Trsatského hradu na vápencové ostrožně vysoko nad městem. Vyšlapete k němu po slavném schodišti Petra Kružiće, které má 561 schodů a po staletí po něm stoupají poutníci k vedlejšímu mariánskému kostelu — Trsat je jedním z nejstarších poutních míst Chorvatska. Sám hrad je středověký, později romanticky přestavěný; z jeho hradeb je výhled na celý záliv, do nádvoří se chodí zdarma a je v něm kavárna.

Pokud lze přijet jen jednou za rok, ať je to v únoru. Riečský karneval patří mezi největší v Evropě a do města táhne statisíce lidí: alegorické vozy, hudba a hlavně zvončari — průvod mužů v ovčích kožích, s děsivými maskami a velkými zvonci u pasu, prastarý obřad, který má zahnat zimu a zlé duchy. UNESCO ho zapsalo mezi nehmotné kulturní dědictví. V létě karneval nezažijete, ale jeho duch z města nikdy úplně nezmizí.

Krk: ostrov spojený mostem a kolébka slovanského písma

Krk je největší (či s Cresem největší) ostrov Jadranu a zároveň ten nejsnáz dosažitelný — od roku 1980 ho s pevninou spojuje Krčký most, takže se sem jednoduše dojede autem bez trajektu (most je dnes bez mýta). Díky tomu je nejživější a v sezoně nejplnější z kvarnerských ostrovů, ale i tak se na něm dá najít klid — stačí odbočit z hlavní silnice. Hned u mostu navíc leží letiště Rijeky, takže Krk je pro mnoho návštěvníků první chorvatskou půdou pod nohama.

Skutečný poklad ostrova ale není pláž — je to hlaholice. Tohle starobylé slovanské písmo, které sestavil v 9. století Konstantin (Cyril), se právě na Krku udrželo nejdéle v Evropě; místní kněží jím psali a sloužili mše ještě dlouho poté, co ho jinde dávno opustili. Z nedalekého ostrova pochází Bašćanská deska z doby kolem roku 1100 — kamenná deska s nejstarším dochovaným chorvatským textem psaným hlaholicí, jeden z nejcennějších předmětů národních dějin. Originál je dnes v Záhřebu, ale na Krku narazíte na hlaholici na každém kroku, i v podobě „hlaholské stezky".

Hlavní městečko Krk je obehnané středověkými hradbami, vévodí mu kruhová věž a románská katedrála Nanebevzetí Panny Marie postavená na základech antických lázní a starokřesťanské baziliky. Na jih ostrova pak míří všichni za jednou věcí — do Bašky, k její skoro dva kilometry dlouhé oblázkové pláži Vela plaža, sevřené holými vápencovými svahy. Patří k nejfotografovanějším plážím Chorvatska a v létě je tu plno; klid hledejte časně ráno nebo mimo hlavní sezonu.

Rab: město čtyř zvonic, písčité pláže a král, který tu plaval nahý

Na Rab se musí trajektem (z Valbisky na Krku nebo ze Stinice na pevnině), a právě ta troška námahy navíc drží ostrov o stupínek poklidnější. Hlavní město Rab je jedno z nejkrásnějších na celém Jadranu: stojí na úzkém poloostrově a z jeho siluety trčí čtyři románské zvonice, kvůli kterým se mu říká „město čtyř zvonic". Nejvyšší z nich, štíhlá věž katedrály sv. Marie Veliké z 12. století, je vidět z dálky a stala se znakem celého ostrova. Středověké uličky se táhnou ve třech rovnoběžných úrovních nad sebou a celé staré město je sevřené hradbami nad mořem.

Rab má ale i to, co je na skalnatém Jadranu vzácnost — skutečně písčité pláže. Soustředí se na poloostrově Lopar na severu ostrova, kde leží proslulá Rajská pláž (Rajska plaža): dlouhý mělký pruh jemného písku, kde se dá brodit desítky metrů od břehu, ideál pro rodiny s dětmi. Lopar má kolem dvaceti pláží a část pobřeží je vyhrazená naturismu.

S Rabem je spojená jedna pikantní historka, která ostrov proslavila po světě. V srpnu 1936 sem připlul na jachtě britský král Eduard VIII. se svou milou Wallis Simpsonovou a údajně se v jedné zdejší zátoce vykoupal nahý. Místní mu prý dali svolení a Rab od té doby s oblibou tvrdí, že je kolébkou naturismu v Evropě. Ať už to bylo přesně jak chce, ostrov si na otevřenosti k „koupání bez plavek" dodnes zakládá a naturistické pláže tu mají dlouhou a hrdou tradici.

Cres: divoký ostrov supů, olivovníků a sladkovodního jezera

Cres je druhá tvář Kvarneru — protáhlý, hornatý, řídce osídlený ostrov, kde se na pár desítkách kilometrů vystřídá hustý les, holé pastviny i kamenné vsi, do kterých jako by se zastavil čas. Je to ráj pro toho, kdo hledá ticho, prázdné stezky a nádech opravdové divočiny. Sem se jezdí pomalu: trajektem z Brestové na pevnině do Poroziny, autem po klikaté páteřní silnici, s častými zastávkami na rozhled.

Cres je především domovem supů bělohlavých. Na východních útesech ostrova hnízdí jedna z posledních kolonií těchto majestátních dravců ve Středomoří — supi mají rozpětí křídel přes dva a půl metru a celý život se drží jednoho partnera. Mladí ptáci po vylétnutí z hnízda padají nízko nad moře, a kdyby je vyplašení turisté donutili vzlétnout z vody, utopili by se; proto tu platí přísná ochrana. V Beli na severu ostrova funguje záchranná stanice a naučné centrum Caput Insulae, kde se o supech dozvíte vše a kde se ošetřují zranění ptáci.

Uprostřed ostrova leží přírodní rarita — Vranské jezero (Vransko jezero), velké sladkovodní jezero, jehož hladina je výš než moře kolem, ale jehož dno klesá hluboko pod mořskou úroveň. Zásobuje pitnou vodou celý Cres i Lošinj, takže je přísně chráněné a koupání je zakázané. Hlavní město Cres je půvabný přístav ve tvaru podkovy s benátskou lodžií a věží, kde se večer scházejí lidé u ryb a místního olivového oleje, který patří mezi nejlepší v Chorvatsku.

Mali Lošinj: ostrov vůní, delfíni a vzduch jako lék

Z Cresu se na Lošinj přejíždí po mostku u městečka Osor, takže oba ostrovy tvoří dvojici. A přitom jsou jako den a noc: zatímco Cres je drsný a holý, Lošinj je svěží, zelený a provoněný. Říká se mu ostrov vůní — roste tu přes tisíc druhů rostlin a bylin, jejichž vůně visí v teplém vzduchu, a po ostrově vede několik „aromatických stezek" mezi rozmarýnem, šalvějí a borovicemi. Ten zelený zázrak ale není náhoda: v 19. století byl ostrov skoro holý a místní ho cílevědomě osázeli statisíci stromů, hlavně borovicemi, aby zadržely půdu.

To z Lošinje udělalo i léčebné místo. Stejně jako Opatija si v dobách monarchie získal pověst klimatických lázní, kam lékaři posílali pacienty s nemocemi dýchacích cest — kombinace mořského jódu, vůně borovic a mírného podnebí dělala divy. Hlavní město Mali Lošinj leží v hluboké, dobře chráněné zátoce a je největším ostrovním sídlem v Chorvatsku; jeho přístav lemují pestré domy kapitánů a obchodníků z časů, kdy odtud vyplouvaly plachetnice do celého světa.

V čistých vodách kolem ostrova žije stálá kolonie delfínů skákavých — jedna z mála trvale usazených ve Středomoří. Stará se o ně místní mořské vzdělávací centrum a při výletech lodí je za příznivého počasí často vidět. Lošinj na svých delfínech, čistém moři a léčivém vzduchu postavil celou svou tvář: je to ostrov, kam se nejezdí za bouřlivým nočním životem, ale za klidem, vůní a zdravím.