Velký průvodce · Chorvatsko

Brijuni a jižní Istrie: Titův ostrovní ráj, hornické město na kopci a mumie světců

Istrie umí být dvojí. Jedna je ta z pohlednic — Rovinj, Poreč, davy na promenádě. A pak je ta druhá: souostroví, kam stoletími nesměl nikdo nepovolaný, vápencové městečko na kopci, kde se kdysi vyhlásila vlastní republika, a kostel, v němž už čtyři sta let leží neporušená těla světců. Tahle Istrie se neprochází mezi suvenýry. Vyžaduje loď, pevné boty a trochu zvědavosti.

Tenhle průvodce sleduje pás od největšího istrijského národního parku až k nejvýchodnějšímu cípu poloostrova. Najdete tu, jak se dostat na Brijuni a kolik to stojí, kde nechat auto pod kopcovitým Labinem, kam za bílými oblázky a kde v Istrii smí pes na pláž. A u každého místa kus příběhu, kvůli kterému se vyplatí zastavit déle než na fotku.

Jižní a východní Istrie je totiž kraj kontrastů namačkaných na malé ploše. Na západě klidné rybářské přístavy a fjordovitý záliv, kde dozrávají ústřice. Uprostřed olivové háje a městečka s benátskými lvy nad branami. Na východě hřeben pohoří Učka, za kterým se otevírá Kvarner. A nad tím vším se vznáší dvojí dědictví — istrijsko-italské, znát na nápisech a příjmeních, a to nedávné, jugoslávské, jehož nejslavnějším pomníkem je ostrov, který si pro sebe zabral jeden z nejmocnějších mužů studené války.

Brijuni: ostrovy, kde Tito hostil svět a kde se procházejí dary diktátorů

Národní park Brijuni je čtrnáct ostrovů a ostrůvků pár set metrů od istrijského pobřeží — a zároveň jedno z nejneobyčejnějších míst celého Jadranu. Dlouho to byla zapomenutá, malárií zamořená souostroví. Na konci 19. století je koupil rakouský průmyslník Paul Kupelwieser, nechal vysušit močály, vyhubit komáry (pomáhal mu sám objevitel původce malárie, nobelista Robert Koch) a proměnil ostrovy v luxusní lázně, kam jezdila evropská smetánka. Po druhé světové válce si ale Brijuni vybral za svou letní rezidenci jugoslávský prezident Josip Broz Tito — a na příštích třicet let se ostrovy uzavřely před světem.

Tito tu strávil dohromady šest let svého života a přijímal tu na sto státních návštěv. Po písčitých cestách Velkého Brijunu se procházeli králové, prezidenti i filmové hvězdy — od indického premiéra Néhrúa a egyptského Násira, s nimiž tu spoluzakládal Hnutí nezúčastněných zemí, přes Sophii Lorenovou až po Elizabeth Taylorovou a Richarda Burtona. Návštěvníci vodili exotická zvířata jako dárky, a tak na ostrově vznikla docela zvláštní atrakce: safari park se slony, zebrami, antilopami a lamami, jejichž potomci se tu pasou dodnes. Jeden ze slonů, slonice Lanka — dar od Indiry Gándhíové — se dožila úctyhodného věku a stala se neoficiálním maskotem ostrova.

Brijuni ale nejsou jen Tito. Na ostrovech se vrství historie tisíciletí: zbytky rozlehlé římské vily z 1. století v zátoce Verige, byzantská pevnost, středověký kostelík. A úplně nejstarší obyvatelé tu zanechali stopy přímo v kameni — na několika místech pobřeží jsou zachované otisky dinosauřích nohou staré přes sto milionů let, kdy tudy chodili plazi po tehdejším bahnitém pobřeží. Důležité je vědět jedno: na Brijuni se nedostanete vlastní lodí ani autem. Jediná cesta vede oficiálním lodním spojem národního parku, který vyplouvá z přístavu ve Fažaně — a v sezoně se na něj rozhodně vyplatí rezervovat dopředu.

Fažana: tichý přístav, odkud se vyplouvá za sardelemi i za Titem

Většina lidí Fažanu jen prosviští cestou na loď — a to je škoda. Tohle nenápadné rybářské městečko je totiž svébytné místo s vlastní tváří. Po staletí tu žili rybáři a jméno Fažana je v kraji synonymem pro sardele a jejich solení. Tradice nakládání drobných modrých rybek do soli je tu tak silná, že jí městečko každé léto věnuje vlastní slavnost — „Dny sardel" — kdy se na promenádě griluje, ochutnává a tančí. Místní pochoutka, sardele naložené v soli a oleji, se odsud vozila po celém Jadranu.

Klidná promenáda lemovaná domky s kamennými portály a vůně grilovaných ryb z taveren dělá z Fažany příjemný protějšek hlučnějších istrijských letovisek. Z přístavu je krásný výhled na zelený obrys Brijunů přes úzký kanál — a právě tahle blízkost dělá z Fažany praktickou základnu pro výlet do národního parku. Kdo dorazí na loď s rezervou, může před plavbou posnídat kávu u vody nebo se po návratu projít po nábřeží, než se vydá dál.

Vrsar: město Casanovy, kanál ústřic a kamenné sny v olivovém háji

Na sever od Brijunů, nad ústím fjordovitého zálivu, stoupá do kopce Vrsar — spletenec úzkých uliček vrcholící kostelem a starou věží, se kterou se otevírá výhled na desítky ostrůvků v moři. Městečko má překvapivě galantní stopu v dějinách: opakovaně sem zavítal a ve svých pamětech ho zmínil benátský dobrodruh a svůdník Giacomo Casanova. Vrsar si tu slávu hýčká — pořádá Casanovafest a milostné dědictví připomíná na každém rohu. Pro romantický kraj plný vinic, fíkovníků a olivovníků je to dokonale padnoucí patron.

Hned za městem se otevírá jeden z přírodních divů Istrie: Limski kanál, deset kilometrů dlouhý úzký záliv sevřený mezi strmé zalesněné svahy, který vypadá jako norský fjord přenesený do Středomoří. Ve skutečnosti je to zatopené říční údolí, kde se sladká voda z podzemí mísí se slanou — a právě tahle směs dělá z kanálu ideální místo pro chov ústřic a slávek. Mušle z Limu mají pověst jedněch z nejlepších na Jadranu a v restauracích u vody se podávají úplně čerstvé, často jen s kapkou citronu. Legenda navíc tvrdí, že v jeskyni nad kanálem se kdysi ukrýval pirát a poustevník Romuald.

Severně od Vrsaru, přímo nad mořem, se rozkládá ještě jedno svébytné místo — sochařský park Dušana Džamonji. Tento významný chorvatský sochař si tu vybudoval letní dům a do okolní zahrady mezi olivovníky a borovicemi rozmístil své monumentální abstraktní plastiky z bronzu, betonu a oceli. Procházka mezi geometrickými tělesy s mořem v pozadí je nečekaným zážitkem a jedním z nejtišších koutů celého pobřeží.

Labin: hornické město na kopci, kde havíři vyhlásili vlastní republiku

Daleko na východě Istrie, na vrcholu kopce s výhledem až na Kvarner a ostrov Cres, sedí Labin — a je to úplně jiný svět než pobřežní letoviska. Staré město je labyrint klikatých uliček, barevných fasád v okrové, růžové a modré a kamenných portálů s benátskými lvy. Dnes je plné galerií a ateliérů — Labin se totiž po útlumu těžby cílevědomě proměnil v město umělců. Ale pod tou malebnou slupkou se skrývá tvrdá průmyslová minulost: Labin byl po staletí hornickým městem, pod kterým se těžilo černé uhlí.

A právě hornictví zapsalo Labin do dějin událostí, na kterou je kraj dodnes hrdý. V roce 1921, v napjaté době po první světové válce, kdy Istrie patřila k Itálii a do země pronikal fašismus, vstoupili labinští horníci do stávky proti špatným podmínkám a násilí. Stávka přerostla v něco mnohem většího — havíři převzali kontrolu nad doly i městem a vyhlásili Labinskou republiku (Labinska republika). Pod heslem „Kova je naša" — „důl je náš" — řídili těžbu sami několik týdnů, než zásah armády vzpouru ukončil. Byla to jedna z prvních dělnických revolt proti nastupujícímu fašismu v Evropě a Labin si ji připomíná dodnes.

Intenzivní těžba tu skončila až ve druhé polovině 20. století. Po horníkech zůstaly štoly, naučná hornická stezka a muzeum, kde se dá sejít do rekonstruované šachty. Z nejvyššího bodu starého města, od kostela a vyhlídkové terasy, je za jasného dne vidět celý Kvarnerský záliv — a pod kopcem se modrá moře u Rabacu.

Rabac: bílé oblázky pod hornickým městem a perla Kvarneru

Tři kilometry pod Labinem, na konci serpentin klesajících k moři, leží Rabac — a kontrast nemůže být větší. Tam nahoře tmavé štoly a havířská historie, tady dole oslnivě bílé oblázkové pláže a moře v odstínech, kvůli kterým si letovisko vysloužilo přezdívku perla Kvarneru. Ještě v 19. století to byla jen rybářská osada s pár domky; turisté ji objevili, když sem začali jezdit první návštěvníci za koupáním, a dnes je Rabac jedním z nejvyhledávanějších míst východní Istrie.

Kouzlo Rabacu je v tom, že pláže nejsou jen jedna velká pláž, ale řetěz menších zátok lemujících pobřeží, propojených pobřežní promenádou. Oblázky udržují vodu mimořádně čistou a průzračnou — dno je vidět do hloubky a moře září tyrkysem. Nad plážemi se zvedají zalesněné svahy s borovicemi, které dávají stín a vůni. Pro rodiny je ideální mírný vstup do vody, milovníci ticha najdou klid v menších zátokách dál od centra. A když koupání omrzí, stačí vyjet pár minut nahoru do Labinu za úplně jiným světem.

Vodnjan: mumie světců, nejvyšší věž Istrie a zlatý olivový olej

Vnitrozemské Vodnjan (italsky Dignano) působí na první pohled jako klidné kamenné městečko mezi olivovými háji — má italsky znějící jména na cedulích, benátské paláce a věž, která se tyčí nad krajem. Ale uvnitř farního kostela svatého Blažeje se ukrývá poklad, jaký nemá v celém Chorvatsku obdoby: mumie světců. Za hlavním oltářem leží v prosklených rakvích vysušená, neporušená těla několika světců — nejznámější je svatá Nikolosa Bursa, jejíž tělo se údajně zachovalo bez jakéhokoli umělého balzamování po stovkách let. K tomu kostel chová rozsáhlou sbírku relikvií. Pro věřící jsou „vodnjanská tělesa" zázrakem, pro ostatní jedním z nejneobyčejnějších míst poloostrova.

Kostel svatého Blažeje sám o sobě stojí za zastávku — jeho kampanila je s více než šedesáti metry nejvyšší zvonicí v celé Istrii, postavená podle vzoru slavné věže svatého Marka v Benátkách. Z města je vidět na míle daleko a připomíná, jak silné tu bylo benátské a italské dědictví. Vodnjan dodnes patří k centrům istrijské italské menšiny a dvojjazyčnost je tu samozřejmostí.

A pak je tu to, kvůli čemu sem míří gurmáni: olivový olej. Okolí Vodnjanu patří k nejlépe hodnoceným oblastem pěstování oliv na světě — istrijské extra panenské oleje pravidelně sbírají nejvyšší ocenění v mezinárodních průvodcích. Staré olivovníky tu rostou stovky let, některé prý více než tisíc, a místní rodiny si na svých olejích zakládají. Ochutnávka přímo u producenta, kde k oleji dostanete domácí chléb a vyprávění o jednotlivých odrůdách, je zážitek sám o sobě.

Jižní a východní Istrie odměňuje ty, kdo se nebojí trochu odbočit z pobřežní dálnice — vyplout na ostrovy, vyšlapat do kopce nebo se zastavit u kostela uprostřed olivového háje. Příběhy, které tu najdete, jsou nakonec silnější než jakákoli pláž.