Velký průvodce · Chorvatsko

Severní Dalmácie: vodopády Krky, kamenná katedrála a měsíční ostrovy

Mnozí znají Dalmácii jen z dálnice — pruh modré napravo, exit na Split, pak rovnou na jih za hradbami Dubrovníku. Jenže ten kus mezi Zadarem a Šibenikem je možná to nejlepší, co chorvatské pobřeží má: dvě kamenná města se světovými unikáty, národní park, kde se brodí pod vodopády, nejmenší katedrála světa a souostroví ostrovů tak holých, že je George Bernard Shaw přirovnal ke slzám bohů.

Tenhle průvodce se dívá na to, co v severní Dalmácii nejvíc potřebujete vědět: kolik stojí vstup do parku Krka a proč je rozumnější přijet ráno, kam se schovat s autem, když jsou stará města pěší zóny, kde smí pes na pláž a kam na výlet, který jinak než lodí absolvovat nelze. Vše orientačně a sezonně — ceny v Chorvatsku rok od roku rostou.

A je dobré vědět jedno: severní Dalmácie není jen „pobřeží na cestě". Je to kolébka chorvatské státnosti. V Ninu sídlili první chorvatská knížata a králové, v Zadaru stálo římské fórum už za císaře Augusta, Šibenik si jako jediné velké dalmatské město založili sami Chorvaté — ne Řekové ani Římané. Každé z těchto měst přežilo Benátčany, Turky, Habsburky i dvacáté století a každé si neslo svůj poklad: jedno mořské varhany, druhé katedrálu složenou z kamene bez kapky malty. Stačí sjet z dálnice.

Zadar: město, kde moře hraje a slunce tančí

Zadar je staré přes tři tisíce let a jeho dějiny se čtou jako kdo je kdo Středomoří. Liburnové, Římané, Byzanc, Benátky, kterým město dlouho patřilo — i proto má dnes půdorys antického castra s pravoúhlou sítí ulic. Uprostřed starého města leží římské fórum, největší na východním pobřeží Jadranu, založené už za císaře Augusta na přelomu letopočtu. Z jeho kamenů později vyrostl mohutný kruhový kostel sv. Donáta z 9. století — jedna z nejvýznamnějších předrománských staveb Evropy, dnes pro svou akustiku oblíbený koncertní sál.

Skutečnou slávu ale Zadaru přinesly dvě moderní instalace architekta Nikoly Bašiće, schované na špičce poloostrova. Mořské varhany (Morske orgulje) jsou schody sestupující do moře, pod nimiž se skrývá soustava trubek: jak do nich vlny tlačí vzduch, ozývá se neustále se měnící, melancholická harmonie, kterou „skládá" samo moře a vítr. Hned vedle je Pozdrav slunci — kruh tří set solárních panelů zapuštěných do dlažby, který přes den nasbírá energii a po setmění ji vrací jako pulzující světelnou show pod nohama.

A pak je tu ten západ slunce. Když roku 1964 natáčel Alfred Hitchcock v Zadaru, prohlásil prý, že zdejší západ slunce je nejkrásnější na světě, krásnější než v Key West na Floridě. Citát se stal městskou legendou i marketingovým heslem, ale večer na nábřeží Riva, kdy se slunce noří do moře za siluetami ostrovů a pod nohama se rozsvěcí Pozdrav slunci za doprovodu mořských varhan, mu dáte za pravdu.

Šibenik: katedrála z kamene, postavená bez jediné cihly

Šibenik má v dalmatských dějinách výjimečné postavení: je to jediné velké město na pobřeží, které nezaložili Řekové ani Římané, ale sami Chorvaté. Poprvé se připomíná roku 1066 jako sídlo chorvatského krále Petra Krešimira IV. Na strmém svahu nad přístavem se klube spleť kamenných uliček a schodišť, kterou shora hlídají hned čtyři pevnosti; té nejvýše položené, pevnosti sv. Michala, dnes slouží jako letní scéna pod hvězdami.

Korunou města je ale katedrála sv. Jakuba, zapsaná na seznamu UNESCO a jedna z nejpozoruhodnějších staveb celého Středomoří. Stavěla se víc než sto let (1431–1535) a je celá z kamene — bez cihel, bez dřeva, bez malty. Bílý kámen z ostrova Brač a Korčuly je sestaven jako gigantická skládačka z přesně opracovaných desek a žeber, které drží pohromadě jen vlastní vahou a tvarem. Tahle technika je v sakrální architektuře unikátní; kupole i klenba lodí jsou složené z kamenných tabulí jako stěny obří kamenné truhly.

Dílo dovedl k dokonalosti mistr Juraj Dalmatinec (Giorgio da Sebenico). Z jeho ruky je i nejslavnější detail katedrály: vnější vlys apsidy se 71 portrétními hlavami, které kolem dokola lemují stavbu. Nejsou to světci ani andělé, ale skuteční obyčejní lidé z tehdejšího Šibeniku — měšťané, ženy, vousatí starci, zachycení s realismem, který předběhl dobu. Pro filmové fanoušky je Šibenik navíc známý jako Braavos ze seriálu Hra o trůny; po jeho schodištích a podél katedrály se proháněla Arya Stark.

NP Krka: brodění pod vodopády a elektrárna, co předběhla svět

Jen kousek nad Šibenikem se řeka Krka protlačuje vápencovým kaňonem a po cestě vytváří jednu kaskádu travertinových vodopádů za druhou. Nejslavnější jsou Skradinski buk — sedmnáct stupňů, přes kterými voda padá v širokém vějíři do tyrkysových jezírek, obklopená lávkami a starými vodními mlýny. Výš proti proudu leží druhý velký vodopád Roški slap s charakteristickými „náhrdelníky" drobných kaskád. Travertin, z něhož jsou stupně tvořené, tu roste dál — vodopády se pomalu, o milimetry ročně, posouvají.

Uprostřed jezera Visovac, mezi vodopády, leží na ostrůvku klášter Visovac — bílý františkánský klášter s knihovnou vzácných rukopisů, ke kterému se připlouvá lodí a který patří k nejidyličtějším koutům celého Chorvatska. Park ale skrývá i méně okatý unikát: vodní elektrárna Jaruga na Skradinski buku byla spuštěna 28. srpna 1895 — jen dva dny po slavné elektrárně na Niagaře — a jako jedna z prvních na světě rozsvítila celé město (Šibenik) střídavým proudem. Severní Dalmácie tak měla elektrické osvětlení dřív než většina evropských metropolí.

Jedna věc se ale změnila: koupání přímo pod Skradinski bukem je dnes kvůli ochraně travertinu omezeno či zakázáno — léta, kdy se davy máchaly pod hlavním vodopádem, jsou pryč. Plavky se proto hodí spíš jinam (např. úsek u Roškého slapu, dle aktuálních pravidel sezony). Do parku se navíc nejede autem až k vodopádům: auto se nechává u vstupních bran (Skradin, Lozovac) a dál se pokračuje parkovou lodí ze Skradinu nebo kyvadlovým busem z Lozovce.

Nin: nejstarší královské město a nejmenší katedrála světa

Na ploché písčité lagunu severně od Zadaru leží Nin, městečko, které svým významem hravě překonává svou velikost. V raném středověku to bylo nejstarší chorvatské královské sídlo a duchovní centrum mladého státu — odsud chorvatská knížata vládla a tady kázal biskup Řehoř Ninský, který v 10. století prosazoval bohoslužbu ve staroslověnštině, srozumitelné lidu, místo latiny. Jeho monumentální sochu od Ivana Meštroviće dnes najdete ve Splitu, Varaždinu i v Ninu — a tradice velí dotknout se palce u nohy pro štěstí, takže je vyleštěný do zlatova.

Na náměstíčku stojí pýcha města: kostel sv. Kříže (crkva sv. Križa) z 9. století, kterému se pro jeho rozměry — sotva osm krát osm metrů — přezdívá nejmenší katedrála na světě. Je to drobná bílá křížová stavba, jejíž okénka jsou prý orientována tak, aby fungovala jako sluneční kalendář a označovala dny rovnodennosti a slunovratu. Nenápadná, ale na chorvatskou identitu nabitá symbolikou.

A pak je tu důvod, proč sem jezdí rodiny: léčivé bahno a mělká písčitá laguna. Dno zdejšího zálivu pokrývá černé peloidní bahno (peloid), kterému se odjakživa přisuzují léčivé účinky na klouby a kůži; lidé se jím natírají přímo na pláži Queen's Beach (Kraljičina plaža) a nechávají zaschnout na slunci. Mělká teplá voda, do které se dá brodit desítky metrů, dělá z Ninu jednu z nejpříjemnějších pláží pro malé děti v celé Dalmácii. Nedaleké solné pánve (Solana Nin) tu navíc tradičně získávají mořskou sůl ručním odpařováním.

Primošten: vinice zapsané v OSN a fotogenický poloostrov

Mezi Šibenikem a Splitem se do moře vklíňuje úzký poloostrov a na něm se tísní Primošten — městečko tak fotogenické, že figuruje na pohlednicích celé Dalmácie. Domky se starými střechami stoupají od vody k vrcholu, který korunuje kostel sv. Jiří, a kolem dokola se rozkládají oblázkové pláže; nejznámější je Mala Raduča s borovicemi až k vodě. Původně to byl ostrov, k pevnině ho připojili mostem a později navážkou — odtud i jméno (od „primostiti", přemostit).

Skutečný unikát ale leží za městem, ve svazích nad pobřežím. Místní vinaři tu po staletí pěstují odrůdu Babić v políčkách ohraničených tisícikilometry suchých kamenných zídek, postavených bez malty z kamenů, které museli z chudé krasové půdy nejdřív vysbírat. Tahle mozaika vinic a zídek je tak působivá, že její fotografie (či podle jiné verze obraz) byla vystavena v sídle OSN v New Yorku jako symbol lidské houževnatosti a vztahu člověka k zemi. Babić z těchto vinic patří k nejcennějším chorvatským červeným vínům.

Kornati: měsíční ostrovy a slzy bohů

Daleko od pevniny, v moři proti Šibeniku a Zadaru, leží Kornati — souostroví zhruba 140 ostrovů, ostrůvků a útesů nahuštěných na malém prostoru, dnes z velké části chráněných jako národní park. Je to nejhustší souostroví Středomoří a krajina jako z jiné planety: holé, vyprahlé vápencové ostrovy bez stromů, jen s nízkým kamením a ovčími stezkami, kde po staletí pásli stáda obyvatelé okolních ostrovů. Většina ostrovů nemá stálé obyvatele ani sladkou vodu.

Nejdramatičtější jsou takzvané koruny (krune) — vnější strana ostrovů obrácená k otevřenému moři, kde se vápencové stěny zvedají kolmo z hloubky a strmě padají i pod hladinu, místy přes sto metrů. Z lodi to vypadá, jako by někdo ostrovy přesekl napůl a obrátil jejich stěnu k širému Jadranu.

Tu nehostinnou, a přitom omračující krásu shrnul prý nejlépe irský spisovatel George Bernard Shaw, který o Kornatech napsal, že „v poslední den stvoření chtěl Bůh korunovat své dílo, a tak ze slz, hvězd a dechu stvořil Kornati". Citát je dnes vizitkou souostroví. Na Kornati se ovšem nedá zajet autem ani přijet linkou — jediná cesta je lodní výlet z přístavů jako Murter, Zadar, Biograd či Šibenik, většinou celodenní, často s obědem a koupáním v zátokách.

Severní Dalmácie odměňuje toho, kdo sjede z dálnice. Dejte jí pár dní navíc — moře, vodopády Krky, kamenné tváře na šibenické katedrále a večer u zadarských mořských varhan se vám vrátí i s úroky.